Proroctví o Camparmu

 
 

P. Ricardo Argañaraz

Text proroctví

Světlo ozáří tvé temnoty,
noc ustupuje dni a moje sláva září.
Ty, světlo mé slávy, musíš se rozzářit,
ty, slovo mých úst, musíš být,
ty, skutku mojí lásky, musíš se naplnit.
Já, Pán, znám tvou žízeň po skutcích,
tvůj hlad po bytí.

Camparmó bude mým domem modlitby:
s mými zasvěcenými v panenství budou přebývat moji chudí.
Dům obrácení, společenství,
kde moje láska bude zářit mým zmrtvýchvstáním.
Camparmó, znamení jednoty, svatosti a slávy.
Camparmó, příbytek Boží.
Z mého domu vzejde
nové povolání, nová evangelizace.
Camparmó, znamení obrácení a věrnosti Bohu.

Všichni, které vám já, Pán, pošlu,
budou z mé vůle vyvoleni,
aby byli milováni a syceni tebou, mým služebníkem,
Já, Pán a Bůh, je budu používat a přetvářet
podle své vůle pro své slavné dílo.

Ty budeš pastýřem chudých a zasvěcených v panenství,
nikdo z vás nezahyne,
protože moje láska k vám je veliká.
Ty budeš znamením nového pastýře,
všechno se naplní a budete mě oslavovat navěky.

Vaše ruce ať jsou stále obráceny ke mně,
aby byly posvěceny k dílu, které máte vykonat.

Neboj se, promlouvám k tobě skrze tvé srdce.

Biella, 25. srpna 1978

Úvod

Historický aspekt

Dva postoje poznamenaly můj život a byly vždy přítomné v mém srdci: vroucí touha po přátelství a silné tíhnutí k modlitbě. Když se ve svých 79 letech ohlédnu zpátky, tato dvě citová tíhnutí vytvořila strukturu mého osobního života a vztahů. Mohu říci, že už jako malý chlapec jsem se přátelstvím připoutal k mnoha bratřím a sestrám, a od chvíle, kdy jsem se setkal s Pánem Ježíšem, jsem nikdy nezanechal svojí modlitby: 61 let každodenní modlitby.

A právě do kontextu struktury mé osobnosti patří i založení Koinonie Jan Křtitel, a tudíž i proroctví, které označujeme jako Proroctví o Camparmu.

Ihned po vylití Ducha svatého, k němuž došlo v sobotu 4. května 1975 v Ronchi di Villafranca v diecézi Padova, se ve mně silně zažehla vůle založit komunitu, která by se zcela zaměřovala na modlitbu; slovem “zcela” míním významný čas věnovaný modlitbě, jak tomu bylo kdysi v klášterech, kde je 24 hodin dne rozděleno na 8 hodin modlitby, 8 hodin práce a 8 hodin odpočinku. Z toho je patrná nadřazenost času pro modlitbu i nad druhými dvěma momenty, kdy se počítá rovněž s nezbytnými službami pro obživu a řádný průběh života.

Okamžitě po vylití Ducha jsem v srdci pocítil tuto naléhavou, příjemnou a současně silnou výzvu: “Pojď na poušť, tam k tobě promluvím.” Předložil jsem toto vnuknutí bratřím, s nimiž jsem žil a sdílel tentýž společný život; odpověď byla jednohlasná: “Ano, tento hlas je od Pána; musíš jej následovat.”

Se souhlasem svých bratří z Fraternità presbiterale (dosl. kněžské bratrstvo) jsem se rozhodl prožít dva měsíce pouště, jako tomu bylo i v mých 18 letech, kdy jsem se setkal s Pánem Ježíšem. Odebral jsem se na vrchol Palon v horském masivu Pasubio v Malých Dolomitech a přebýval tam v domečku nedaleko kostelíka, který byl postaven na památku padlých vojáků v první světové válce. Dne 4. července 1975 jsem započal svoji poušť, kdy jsem první dva týdny prožíval v úplném půstu pouze o vodě. Pán mi udělil světlo o budoucí komunitě a jasně promluvil k mému srdci: “Dám ti místo nalevo od tohoto údolí, kde budeš žít s bratry, avšak ne s týmiž, s nimiž bydlíš teď.” Spolu s tímto slovem jsem měl obraz dvou cest, které vedly nahoru a dolů z hory: jedna byla temná, po níž stoupali nemocní všeho druhu; druhá byla osvícená, na níž byli vidět lidé zcela uzdravení a radostní.

Následně jsem 19. září 1975 přijel do Camparma, osady patřící do svazku obce Valli del Pasubio v diecézi Vicenza, nacházející se právě po levé straně vrcholu Palon, jak mi to Pán ohlásil. Camparmo se stalo místem budoucí Koinonie Jan Křtitel. Dne 2. dubna 1976 spolu s mladým Sandrem Bocchinem, jsem se definitivně ujal celé osady Camparmo, která byla opuštěna od roku 1902 a obydlena v letech 1914-1918 kasárnami italského pluku na obranu fronty na hoře Pasubio. Počínaje 2. dubnem 1976 jsem za pomoci šikovného zedníka začal opravovat polorozpadlé domky v osadě.

24. června 1978 sestra Antonietta Salvan, hlásící se k Obnově v Duchu svatém a pocházející z Cossata v diecézi Biella, přijala proroctví, které se týkalo mé osoby a které bylo adresováno představenému Kněžského bratrstva, jehož jsem byl stále ještě členem. Toto proroctví v podstatě říkalo: “Dopřejte volnost Ricardovým nohám, aby mohl jít do Camparma; tu zem jsem požehnal já.” V té době jsem Antoniettu neznal. Později jsem se s ní ovšem setkal a při té příležitosti mi prozradila, že se už od roku 1976 na Pánův příkaz modlila za kněze, kterého identifikovala s mojí osobou: tím knězem jsem byl já.

Toto bylo první proroctví, které Pán dal Antoniettě pro Camparmo. Druhé přišlo dvě měsíce nato a to přesně 25. srpna 1978; toto druhé proroctví je programovým prorockým slovem o Camparmu, jímž se započala komunitní zkušenost Camparma i celé Koinonie Jan Křtitel.

Toto je tedy onen historicko-geografický kontext, v němž Pán udělil proroctví, které budu nyní komentovat ve světle své zkušenosti i zkušenosti celé Koinonie po více než 35 letech od založení Camparma.

Popis proroctví

Proroctví je svými pojmy výstižné; po prvním přečtení je ovšem těžké mu porozumět v jeho plnosti. Vyžaduje si pochopení vycházející z víry i historické zkušenosti, a to nejen osobní, ale i událostí z dějin církve. Toto prorocké slovo zaznělo po o něco málo více než 10 letech od ukončení 2. vatikánského koncilu. Je třeba tedy důrazně prohlásit, že jde o proroctví prosycené nejen “biblickými” pojmy, ale “biblickými pojmy ve světle 2. vatikánského koncilu”.

Předkládám následné rozdělení proroctví, které později rozvinu detailněji:

1. První část, která je věnována výhradně osobě zakladatele, tedy osobě mé.
2. Druhá část říká, co je to Camparmo, tedy Koinonia.
3. Třetí část ukazuje, kdo je povolaný do Koinonie Jan Křtitel.
4. Čtvrtá část popisuje úkol pastýře.
5. Pátá část se týká životního stylu členů Koinonie.
6. A konečně, závěr opět odkazuje na moji osobu zakladatele.

V první části proroctví prohlašuje to, co Pán vykoná v mém srdci a v mém životě; říká doslova “Ricardo”.

Ve druhé části je popsáno to, čím má Koinonia být ve svých jednotlivých organických částech (oázách, realitách, komunitách rodin, domech modlitby). Je potvrzena identita Camparma coby domu modlitby, který září Pánovým zmrtvýchvstáním a je znamením jeho přítomnosti na této zemi. Z domu modlitby a znamení jeho přítomnosti poplyne nové povolání a nová evangelizace.

Ve třetí části je potvrzena specifičnost členů Koinonie s důrazem na to, že jsou Pánem posláni, neboť jsou jím z jeho vůle vyvoleni, aby je Koinonia formovala pro uskutečnění jeho “slavného díla”.

Ve čtvrté části je prohlášen Boží záměr, abych byl znamením nového pastýře, nakolik jsem zakladatel, a že se vše naplní pro věčnou slávu Boží.

V páté a poslední části proroctví svěřuje členům Koinonie úkol mít ruce obrácené stále k Němu, aby tak přijali požehnání a mohli tak uskutečňovat novou evangelizaci prostřednictvím nového povolání.

Proroctví končí příkazem, abych odešel do exilu, odkud mě Pán po mém očištění znovu povolá do Camparma. Proroctví je uzavřeno příslibem: “Neboj se, promlouvám k tobě skrze tvé srdce.”