Všem bratřím a sestrám Koinonie Jan Křtitel

Kristus vstal z mrtvých!

Milá sestro a milý bratře,

začátek Lukášova evangelia vypovídá o prorocké službě Jana Křtitele a obzvlášť o jeho poselství, které zajisté nebylo podmanivé:„Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem?“ (Lk 3,7). Představte si, jaké by to bylo, kdybychom dnes, coby soudobý Jan Křtitel, chodili po ulicích s poselstvím tohoto typu, a to při současné atmosféře utrpení a nejistoty; i bez covidu-19 by nás lynčovali, a ani bychom jim to nemohli mít za zlé. Dnešní společnost zajisté nelze srovnávat se společností Izraele prvního století, každopádně však můžeme vyloučit, že by současníkům Jana Křtitele bylo příjemné, když je někdo veřejně kárá. Nezbývá tedy než zjistit, co bylo tím základem, který zástup vedl k tomu, aby nejen naslouchal Janovým výtkám, ale dokonce ho prosil o světlo: „Co máme dělat?“ (Lk 3,10). Tajemství, proč byl lid tolik otevřený a poddajný, nalézáme o pár veršů dál: „Lid byl plný očekávání“ (Lk 3,15). Právě „očekávání“ činí naše srdce ochotným ke změně. To je také příznačné pro liturgické období adventu, během nějž jsme povoláni k tomu, abychom v sobě pěstovali vroucí touhu po Pánově příchodu.

Prorocký ráz naší komunity nás už od jejího vzniku nutí doufat a překračovat hranice přítomnosti. Je to stále tentýž Pán, jenž nás vede skrze své přísliby a rovněž určuje kroky na této cestě, protože chce, abychom záviseli na Něm. Avšak v posledních letech lze ve společnosti i v samotné církvi zaznamenat určitou malomyslnost v souvislosti se snižováním významu institucí a stabilních závazků k přátelství, jakými jsou manželství a zasvěcený život, což je způsobeno nedostatkem důvěry v budoucnost. Tato nedůvěra hlodá i v nás. Je jako závoj, který nám zakrývá výhled a nedovoluje nám nahlížet na „myšlenky o pokoji, nikoli o zlu,“ jak Pán zaslíbil, protože „nám chce dát naději do budoucnosti“ (srov. Jer 29,11) szatímco zmíněná nedůvěra nás přivádí spíše k tomu, abychom hleděli na sebe a nikoliv na Pána. Někdy se skoro zdá, že Boží zaslíbení jsou na této zemi nedosažitelná a že nás čekají až v ráji. Když se podíváme i na naši komunitu, tak odchod některých bratří a sester, kteří s námi byli svázáni věčnými sliby, dává za pravdu výše řečenému, a bohužel svým způsobem přispěl k prohloubení našich pochybností a malomyslnosti.

Nyní tedy, aniž by bylo nutné vyjmenovávat, kdo za to nese jaký díl zodpovědnosti, s vědomím, že Pán miluje žárlivě a volá nás ke svatosti, je na nás všech, abychom učinili krok zralosti a položili si otázku: co mohu já udělat pro komunitu? Co ode mě Pán očekává?

Domnívám se, že se nemýlím, když si představuji hlas Pána, jak odpovídá: „Měj dál důvěru ve mě a v bratry a sestry, které máš vedle sebe, neklesej na mysli, ale měj zrak upřený na mě a na mé přísliby.“

Právě bezpodmínečná důvěra v Boha příslibů nám umožňuje duchovně růst a zůstat mu věrnými v komunitě, protože tak si stále lépe uvědomujeme, že „zázrak“ společenství nezávisí na nás, na naší šikovnosti ani na našich vlohách, ale že je to dar shůry a přebývá v srdcích pokorných, kteří dokáží vidět trám ve svém vlastním oku a nikoliv třísku v oku bratra. Patří těm, kdo se zříkají logiky obviňování a vydírání, a konečně těm, kdo v bratru, jehož mají po svém boku, rozpoznávají i s jeho nedokonalostmi svátost Ježíše právě tak, jak nás tomu učil Mistr:proprio come ci ha insegnato il Maestro: „Byl jsem nahý, a oblékli jste mě […] byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou“ (Mt 25,36).

Milá sestro, milý bratře, je pravda, že dnešní smýšlení se hodně liší od smýšlení za doby Jana Křtitele, ale je také pravda, že člověk jakožto Boží tvor, povolaný k niternému synovskému vztahu s Otcem, v sobě nese postoje, jež okolnosti nebo převládající myšlenkový proud mohou jen zesílit nebo ztišit, ale ne úplně umlčet; a jedním z nich je právě důvěra! Nenechme si proto ukrást důvěru, ona jako jediná dokáže roznítit naději a vyvolat vroucí touhu po Ježíšově příchodu. Ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný, a to dokonce tak, že nám dal jako dar svého jednorozeného Syna. Nadcházející vánoční svátky vyzývají každou formu rutiny a vybízejí lidské racionální myšlení, aby se vzdalo „tlukoucímu“ Otcovu srdci, neboť On se stále a různými způsoby toužebně snaží dostat ke každému z nás.

V tomto čase očekávání Tě proto zvu, abys více investoval do modlitby a připomínal Pánu přísliby, které Ti dal a kterými zahrnul komunitu, a zvláště pak příslib daný skrze naši sestru Elu Wróbel během mezinárodního semináře v červenci 2018:

„Koinonie, poprvé jsem tě navštívil, když jsem tě utvářel ve svém lůně podle své vize, podle svého plánu. Mé druhé navštívení nastalo při tvém rozšíření do celého světa. Nyní tě čeká má třetí návštěva. Musíš bdít jako strážce na svých hradbách a vyhlížet do dáli, protože se tě chystám navštívit, můj příchod bude nenadálý a nečekaný.“

Ela následně toto slovo okomentovala takto: „Musíme střežit to, co nám Pán již dal, protože nepřítel nás chce rozdělit a oslabit. To, co přijde, bude opravdu velkolepé; Pánovo navštívení bude silné a jiné než ta dvě předchozí a naplní nás velkou radostí.“

S jistotou, že Pán nás nezklame, Tě srdečně zdravím a přeji neochabující očekávání a radostné Vánoce!

Tiberias, 26. listopadu 2020

P. Giuseppe De Nardi
generální pastýř