Všem bratřím a sestrám
Koinonie Jan Křtitel
Kristus vstal z mrtvých!
Milá sestro, milý bratře,
liturgická čtení doby adventní k nám z jedné strany promlouvají o velkém očekávání prvního Mesiášova příchodu mezi nás, ze strany druhé nám připomínají, že zakoušíme situaci „již a ještě ne“. Tento aspekt, týkající se druhého Ježíšova příchodu, byl v průběhu dějin vždy provokující a problematický kvůli excesům subjektivismu v interpretování faktů a událostí, kterými si křesťanství ve svých dějinách prošlo.
Samotná církev, inspirovaná slovy svého Mistra, nás vede k tomu, že každou neděli v krédu vyznáváme: „a znovu přijde, ve slávě“. Rovněž Katechismus katolické církev v článku 675 hovoří o Kristově příchodu a objasňuje, že před Jeho slavným příchodem se církev bude muset konfrontovat s „… falešným mesiášstvím, jímž člověk oslavuje sám sebe místo Boha a jeho Mesiáše, který přišel v těle“. A Ježíš v kontextu eschatologické rozpravy, tedy ohledně svého příchodu, se na nás obrací se silnou výtkou, když říká: „Pokrytci, umíte posoudit to, co vidíte na zemi i na obloze; jak to, že nedovedete rozpoznat tento čas?“ (Lk 12,56)
Náš Mistr kromě toho, že odsuzuje postoj, který v náboženské sféře nachází úrodnou půdu, totiž pokrytectví, nás vybízí k rozlišení času, v němž žijeme, to znamená toho, co se děje v tomto okamžiku dějin, abychom Ho mohli autenticky následovat. Je tu skutečně nebezpečí, že bychom se proměnili v pokrytecké křesťany, kteří dělají jen na oko, že jsou tím, čím ve skutečnosti nejsou.
S odkazem na tuto Ježíšovou otázku bych chtěl v tomto kontextu příprav na svátky Narození zdůraznit zneklidňující skutečnost, která tím víc dosvědčuje kritičnost tohoto času a tím spíš poukazuje na její úpadek – navzdory dosažené vyšší životní úrovně: myslím tím šířící se uzavřenost vůči životu. Je již evidentní, že věřící v Ježíše jsou v menšině a že v kultuře západních zemí přetrvává pouze domýšlivost, že Krista znají: přijímají se za své pojmy typicky evangelijní jako život, svoboda, láska, jednota…, ale ve skutečnosti s jiným významem, než je ten křesťanský.
Tato tendence je bohužel typická právě pro kultury inspirované zjevením Boha, který se stal dítětem; pro kultury, které by měly být více otevřené životu, jak tomu de facto bylo ještě před několika desítkami let. To je teploměr víry naší společnosti, která vykazuje nedůvěru v Boží prozřetelnost, nedostatek víry v život věčný a zaměřenost na sebe a vlastní bezprostřední prospěch. Jedním slovem: egoismus, v němž se ego staví do centra pozornosti a považuje se za pána vlastního života a vlastní budoucnosti.
Nemůžeme nerozpoznat, že současnou mentalitu ovládají aspekty tohoto falešného mesianismu, který cituje Katechismus. Uzavřenost vůči životu ve jménu svobody a emancipace skutečně nemůže být nikdy ospravedlněna a automaticky se stává uzavřeností vůči Bohu, jenž je původcem života. A společnost, která staví jako základ vlastního jednání pouze dočasnou vizi s vyloučením transcendence, je předurčena k úpadku: je to jen otázka času a již jsme toho svědky.
Milovaní, život nesmíme považovat za samozřejmost, jak nám připomíná i náš patron Jan Křtitel, který se narodil, i když se to zdálo nemožné. Život je vždycky dar, od početí do smrti, a je třeba ho podporovat, chránit a prožívat v plnosti se vším, co přináší.
Připomínejme si to především v této době adventní a podporujme život na rodinné, komunitní, církevní a politické úrovni jednoznačně a bez pokrytectví. Přijímáme-li život, přijímáme Dítě, které se pro nás narodilo.
Je pravda, že nemůžeme znát čas příchodu Ježíše ve slávě, ale jedno je jisté: že přijde a že náš postoj by měl být takový, že bychom Ho měli očekávat každý den právě tak, jak nás tomu učí Pavel: Maranatha, přijď, Pane Ježíši!
Upřímně Vám všem přeji požehnané Vánoce a prosperitu v novém roce.
Even Sapir, 25. listopadu 2022
P. Giuseppe De Nardi
generální pastýř
