KOMENTÁŘ K EVANGELIU – 5. NEDĚLE POSTNÍ (B)
Neděle 17. března 2024
J 12,20–33
„Ježíš jim odpověděl: ‚Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka. Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce.‘“
(J 12,23–26)
Těmito slovy nám Ježíš odhaluje tajemství nejvyšší důležitosti, které je základem křesťanského života a mystiky. Jedná se o paradox, který sám Ježíš prožil naplno a který nám zjevuje v blízkosti své smrti a zmrtvýchvstání.
Ve třech synoptických evangeliích je zaznamenána stejná Ježíšova řeč, a ač stojí v různých kontextech a jsou použity odlišné výrazy, nacházíme tam ve skutečnosti: „kdo by chtěl zachránit svůj život, ztratí jej; kdo však ztratí svůj život pro mne, zachrání jej“ (Mt 16,25; Mk 8,35; L 9,24); v Janově evangeliu je místo toho: „kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný“.
Protikladné pojmy u synoptiků jsou: zachránit–ztratit; zatímco v Janovi: milovat–nenávidět. Jsou to dva výstižné pojmy opačného významu.
„Milovat“ svůj život, „mít v lásce“ vlastní život znamená být středem všeho, co jsme a co děláme. Jakkoli se každý snaží dělat dobré skutky, to, co umožňuje rozlišit jejich hodnotu, je úmysl, s nímž jsou konány. Jestliže v úmyslu jsem a zůstávám ve středu já, pak ztrácím požehnání, milost, dar života v plnosti; žiji stále méně a méně, až se dostanu do deprese. Naopak pokud svůj život „nenávidím“, což znamená, že do středu kladu toho druhého – tedy Ježíše a svého bližního v Ježíši –, pak žiji v plnosti a stále více rostu v nadšení, síle, vitalitě, ale především jsem opravdový učedník Ježíše, Mistra, který nás již nenazývá služebníky, ale přáteli (J 15,15). Ty samé skutky služby, které konáme, z nás činí služebníky, pokud je provádíme tak, že do středu stavíme své „já“; zatímco když do středu toho, co jsme a co děláme, stavíme Ježíše a s Ním své bratry a sestry, činí z nás přátele.
P. Giuseppe
